TĚŠILI JSME SE. Už přípravy před začátkem ale začaly signalizovat něco neblahého: quasizvukař, zaskakující za toho opozdivšího se, napřed zapojoval basové kombo do linky snad čtvrt hodiny, nadto v nelidsky krkolomné pozici. Při návratu k pultu dal v uličce mezi židlemi takovou držku, že bylo s podivem, že to bylo bez následků. Inu – opilci mají víc štěstí než rozumu…
Jasno bylo, když dopadl za pult. Zvukovka se nekonala – žádná škoda, původní nastavení fungovalo a úvodní otvírák zněl kupodivu velmi zdařile. Jenže jaxe opilé hovado pomalu probíralo, úměrně tomu se zhoršoval zvuk. Nevím, jak v sále, ale od třetí písničky to na pódiu bylo čím dál horší. Neustálá zpětná vazba, hučení a jiné zvuky jak v parní mlátičce, kytara zcela ztratila konkrétní zvuk a vůkol se linul pouze zvukový bordel, šlapák pro jistotu do PA nešel vůbec 🙁 Vrcholem zvukové popravy našeho setu byly mohutné erupce hukotu i zpětných vazeb v pauze před Elefantmannem – jenom kretén dokáže vygenerovat takovou zvukovou zrůdnost ve chvíli, kdy kapela nevyluzuje jediný tón! Není divu, že jsme začínali snad na třetí pokus… a po skončení songu jsme se domlouvali, zda večer neokořeníme vraždou!
Poté se zvuk začal značně vylepšovat = dorazil kmenový zvukař. Rozhozená kapela se už těžko mohla koncentrovat k plnému výkonu v obvyklém nasazení i kvalitě. ~ Osobně mohu potvrdit nebetyčný rozdíl mezi ozvučením pódia první a druhé kapely. Kromě TERRY jsem zaskakoval u Sladkého konce – a tam už zvuk byl v poho.
Poučení na závěr? Nádražka je velmi specifický prostor s publikem většinou velice vstřícným. Kvalita místních zvukařů však má propastné rozdíly (to už víme léta jak s TERROU, tak i s Umělou hmotou) a je to jako střelba na pohyblivý cíl v mlze. Jestliže je zvukař ready, koncerty tam mají výbornou atmosféru. Pokud ale „Tonmister“ nemá svůj den a navíc se namaže jako ruský mužik, je nejlépe slézt z pódia a jít se vožrat taky!
Bye, McQ ¤